neděle 17. července 2016

Poté, co jsem poznala úžasného chlapa a vzala si ho.

Dlooouhatánskou dobu jsem tady nebyla.
Ani vlastně nevím, zda v sobě ještě mám tu schopnost vtipně (aspoň tedy náznakem vtipu) popisovat své zážitky. Možná nemám. Ale možná se sem tam ozve.
 Před dvěma lety jsem se seznámila s klukem, který mi učaroval. Ale měl babu. Tak jsem si počkala. A oni se rozešli. Tak jsem zatahala za pár nitek a šli jsme na rande.
A pak jsme spolu byli každej den a pak každou noc.
A pak jsme se v obchoďáku zasnoubili. Protože je to správné. Protože to tak má být.
Rok na to, letos v červenci jsme se vzali. V krásném útulňoučkém kostelíčku nedaleko vesnice, kde se můj manžel narodil a kde se z něho stal tak skvělý chlap a nejlepší muž pro život a rodinu.
Chtěli jsme malou svatbu, načež se z toho stala svatba střední, na mé poměry snad i velká. Nevadí.
Pařili jsme do rána. Vždyť jsem udělali nejlepší rozhodnutí v životě! Kdy to tak asi jinak oslavit? Doma? Sami? Na to bude času! Celej život!

Moje maminka plakala (já k tomu měla náběh od rána!) Dědeček nemohl dojetím mluvit, když mě vedl k oltáři, prosvištěli jsme uličkou, abychom už každej byl na místě, protože ta nervozita, a těch lidí!
Nevím, jak se nám podařilo zpaměti odříkat slib, ale podařilo. Nevím, jak jsem manželovi navlékla prstýnek, který hrdě nosí každý den, ale nasadila. Pokud si dobře vzpomínám, s jeho pomocí. Klepaly se mi ruce, klepala jsem se celá. Nejsem na projevy na veřejnosti. Červenám se, i když mluvím před více, jak dvěma lidmi.
Už rok se učím vařit, protože chci, aby se můj manžel měl dobře. Od Velikonoc to zkouším ve své vlastní krásné vanilkovo černé kuchyni v našem krásném rodinném domečku. Je to šílená makačka, ale všechno mě to děsně baví.

Prostě mě jen tak napadlo, že opět pustím prsty na klávesnici a dovolím jim, aby si psaly, co srdce žádá. A že bych se o to třeba pokoušela častěji a častěji :) Takže uvidíme, jak se k tomu budu mít!
Zrovna vařím svíčkovou a mám neblahé tušení, že mi to vůbec nejde, takže bych se měla jít věnovat nedělnímu obědu a vymýšlení možné náhražky!

středa 20. srpna 2014

V kině na Hvězdy nám nepřály a Tři bratry.

O tom, že jsem od přečtení knihy TFIOS naprosto posedlá tímto příběhem buď už víte anebo Vám to právě sděluji. Posedlost dospěla do stádia, že jsem si objednala kryt na svůj iPhone, aby o mém bláznovství věděl každý, koho potkám. To, že jsem telefon musela o dva dny později, co mi kryt s těmi krásnými větami z knihy došel, musela reklamovat, si povíme jindy.
Já dnes, po dlouhé přestávce v blogování, chci mluvit o tom, jak jsem mamku, její kolegyni a dceru oné kolegyně vyloženě donutila jít do kina na filmové zpracování nepřekonatelné knihy od Johna Greena. Dobře, dcerku kolegyně jsem nutit nemusela. Četla. Věděla.
Sraz jsme měly asi dvacet minut před začátkem filmu (aby mi nějací chytráci, kteří se na kino jdou podívat jen kvůli tomu, že "Tam přece hraje ta co hrála v Divergenci a její bratr! To musím vidět! Juchitý!", nevyfoukli lístky přímo před nosem, i když jsme je pro jistotu měly zarezervované) a já jakožto ubrečená a emotivně vysílená už jen po přečtení knižní předlohy, jsem si ještě dala panáka fakt ledově vychlazenýho citrusa, abych bez slz vydržela aspoň úvodní titulky.
Po usazení na předem vytipovaná místa jsme všechny (na mé varování) v tašce vyhledaly kapesníky (maminka a spol.vytáhly papírové. Já jelikož šla do drogérky jen kvůli nim a odešla z ní s asi pěti laky na nehty a pak přemýšlela, co jsem tam vlastně chtěla a na nějaké papírové kapesníky jsem totálně zapomněla, jsem si s hrdostí vytáhla babiččiny plátěné - dva) a film mohl v pohodě začít. Začal fakt v pohodě, člověk se zasmál, Shailene se opravdu ukázala jako super herečka a Ansel nezůstal ve stínu. Vyšvihl se a já jsem ráda, že v mé mysli si nadobro nepřišil pozici Trisina bratra v Divergenci. Jenže pak to začalo a mé dva kapesníky prostě nestačily. A myslím, že ostatní návštěvníci kina na tom byli podobně. Fakt jsem nestíhala zadržet pláč a začít se smát. Prostě jsem rezignovala a brečela během smíchu. Ostatní děvčata konaly dle mého příkladu.
A potom jsem udělala chybu. Ve chvíli, kdy opravdu nebylo vhodný se smát, jsem mamince potichu sdělila, že s těmahle ubrečenýma očima a nosem, o kterém by kdokoliv prohlásil, že musel být ukraden Rudolfovi, přece nemůžu jít na rande! Jo, měla jsem na jedenáctou domluvený rande a jo, šla jsem na něj. Problém byl ten, že mou zoufalou poznámku neslyšela jen mamka. Ale i kolegyně a její dcera. A taky dvě holky, sedící vedle mě. Ano, propadala jsem se zároveň se smíchem hanbou do země.
Po odchodu z kina jsme mimochodem vypadaly všechny čtyři jako Rudolfovy nepovedené sestry, které spojuje pouze fakt strašně moc červenej nos.
Od té doby uběhl asi měsíc nebo tak nějak a já TFIOS viděla už třikrát a stihla dvakrát přečíst. Myslím, že si teď na chvíli dám pokoj. Ale ano, ten kryt si na iPhona hned, jak se mi vrátí z reklamačky, nasadím. A vtipný je, že přítel od kamarádky po shlédnutí hvězd prohlásil, že ho chce taky a opravdu ho na svůj Note II našel. Takže holky nejsou jediný, kterým Hvězdy učarovaly.
V pondělí jsem jela do města (abych svůj iPhone do té reklamačky hodila zavčasu) a jelikož se mi nechtělo zpátky domů, souhlasila jsem s návštěvou kina. Kamarád vzal svou pětiletou sestřičku a já asi fakt z naší trojice byla na Tři bratry nejvíce natěšená. Ale vážně, Tajemství staré bambitky s Klusem byla přece luxusní! Takže jak by Bratři mohli zklamat?! Takový obsazení!
Neříkám, že část s myslivečkem a Karkulkou nebyla ujetá. Byla. Ale zbytek? Scéna se zapomnětlivým Klusem a mečem? A opravdu mi tu krásnou písničku tam mohli hodit ještě v závěrečných titulcích! A pohled Dyka Však-já-už-do-těch-futer-znovu-nevrazím? Nepřekonatelná. Kamarádova sestra vydržela celý film, což ani jeden z nás nečekal. Pohádka vhodná pro děti i dospělé, nekecám.
Už dva dny přemlouvám členy rodiny, aby mě do kina vzali znovu. A pořád marně. Takže, pokud někdo z vás nemá doprovod a nerad chodí do kina sám, hlásím se dobrovolně!

Lux.

úterý 3. června 2014

Tři dny v lihu. A smradu.

Od pátku je jeden návštěvník obchodu za druhým řazen mezi pobudy. Kdo je tam zařadil? Já. To maj za ten smrad, který po nich v prodejně zůstane. A chudák kolega. Nejednou se stalo, že šli ode mně rovnou k němu. Ale je to chlap. Ten si s nimi poradí. Co já tady, chudák bezbranná blonďatá holka, na kterou se někdo jen špatně podívá a už leze pod pult s přáním být neviditelná. 

  • Pátek, dvě hodiny odpoledne. Ještě mě čekaj celý tři hodiny a jedna pracovní sobota, než budu moct říct, že mi začal víkend. A k tomu lidi prostě nechodí. Nemám co číst. Nesbova Levharta jsem nechala doma. Je to bichla. V práci by si jí šéf všiml a jsem v háji.
    Konečně se otevřely dveře. Ten chlap prostě vypadá divně! Ale za ním ihned vstoupí ženská, sice taky žádná kopretinka, ale aspoň nepřišel sám. Ona ho bude krotit, kdyby něco.
    Nakoupené mají ihned. To je teda klika! A já mám dokonce vydělané, ani jsem v to už nedoufala.
    O hodinu později se borec vrací. Sám. Bože. A je na káry. Je narvanej jak regál. A chce si potykat. Asi budu zvracet. Na telefonu nemůžu nastavit bluetooth, takže spadá do reklamačky. Jenže jedou na dovolenou. Držím v sobě otázku, jak v tomhle stavu chce nastoupit do autobusu a vydržet několika hodinovou cestu. Dyť hodí šavli v první zatáčce. Chudáci spolucestující.
    Odchází s tím, že si telefon vymění za druhý, který má na prodejně kolega. Uf. Mám klid.
    Ne, tak nemám. O půl hodiny později začne řvát mobil a na displeji se ukazuje číslo kolegova firemního. Sakra, ten mi to dá pěkně sežrat. A taky že jo. Nemohl se toho kačera zbavit. Taky se chtěl seznámit. Podezřívám ho, že si cestou ještě někde dal tři čtyři panáčky na kuráž. Protože jo, měl ho jak z praku, ale teda, rozhodně tady nepředváděl to, co mi popisoval kolega, že předváděl u něj. Ale smrad po něm zůstal stejný. Mám pocit, že tady smrdí po dvou denním větrání pořád. Ble.
  • Včera, po páté hodině, jsem nastoupila do autobusu, který mě měl dopravit domů. Teda, škoda, ne úplně domů, samozřejmě, mám nohy. A mám je dvě, že? Sednu si, šťastná, že mám vůbec kam, protože stát, stejně jako paní vepředu, hned vedle protivnýho řidiče, to bych s tou stokilovou taškou, ve které jsem táhla nákup, nezvládla.
    O pět minut později měním názor. Mám chuť zavolat na tu bábi, že ji s láskou pustím na svý místo. Protože ten chlap, co stojí v uličce přímo vedle mě, se buď do vteřiny vykulí k mým nohám nebo do mýho klína. Nebo, v onom stavu, by možná zvládl oboje. Snaží se dostat na sedadlo vedle solidně vypadajícího pána. Aktovečka, brýlečky, chytrej telefonek v ruce a v druhé propiska. Ale neviděla jsem zápisník. Asi jen doplněk nebo co. Překypoval radostí, když se to opilý cosi zeptalo (ale teda, klobouk dolů, já bych nebyla schopná ani kývnout hlavou, natož tak říct jedno jediný slovo. On ze sebe vypravil dokonce celou větu! Asi trénoval), zda si může sednout. Ono to jednu chvíli teda vypadalo, že si spíš lehne. Lidi, ale ten puch! To jsem dlouho nezažila. Paní, sedící vedle mě, to zapíchla ještě než jsme stihli vyjet z nádraží a i když jsem ji nechtě docela dost bouchla při snaze se zkusit vyhnout dotyku pobudy, se nevzbudila, onen zápach, to vám byla přímo facka do ksichtu. Myslím, že pak už nezabrala.
    Vystupoval asi deset minut. Pán v brejličkách vypadal spokojenější. I když dýchal pusou. To jsem poznala. Ale upřímně, vždyť já taky.
  • Dnes ráno ještě ani nestihnu uvařit silný kafe, který mě má na dlouhý den dostat do formy, a už se otevírají dveře. Ještě jsem si ani nestihla zákazníka prohlídnout a už mi to bylo jasný. Další! Co to jako poslední dobou je? Pokud vím, tak žádná nová putika v okolí otevřena nebyla! I když je fakt, že jich je tady docela dost. Já ten odér snad nevyvětrám! Si to vemte. Venku klemra jak v listopadu. Sluníčko vyleze maximálně na pět minut, takže chodníky ani nestihnou uschnout a už zase leje jak z konve a v tomhle nečasu já mám denně osm hodin větrat kvůli nějakým idiotům, kteří pocítí nakupovací horečku jen když si dají do jedné i do druhé a potom pro jistotu ještě do desáté nohy rum? Či slivovičku nebo tak?!
    Naštěstí si jen vzal sluchátka a během sekundy byl fuč. No, i tak stačilo. Mám na sobě svetr, sako a koženou bundu. Z venku mi sem jde kravál, protože je tady provoz jak na Václaváku. Je mokro, takže se naštěstí nevíří prach.
    Ale říkám vám, ještě jeden a budu je hromadně žduchat ze schodů! Fuj.
Co vy, potkáváte často takové vítěze? 

pátek 30. května 2014

Když si necháte pomoct. Smíchem.

To si myslíte, jaký krásný týden vás čeká. Kdyby ho ovšem jen trochu nekazila pracovní sobota.
V pohodě, ta už mi zkazila náladu několikrát, je to práce, no, musím tam jít.
Ale pak ukončíte něco, čemu jste věřili. Jakože fakt věřili. Probrečíte půlku noci. Ale víte, že se z toho dostanete a bude vám líp. Zbytek dne sice strávíte jako v mrákotách, ale aspoň už vám z očí nepadaj slzy jako hrachy, jste schopni se přepravit z bodu A do bodu B. I když jsou to jen tři kroky. Zvládnete to.
Potom přijde večer. Je to divný, být sám, když jste zvyklí na pravý opak. Ale usnete, protože ten pláč vás přece jen unavil. Nějaké to plus, že jo.
Ráno se probudíte a ještě než vůbec položíte nohy na podlahu, už brečíte znovu. Hotový hysterák. Asi tak na dvacet minut. Jenže pak musíte na zastávku. Nemalujete si oči, na co, stejně víte, že za hodinu nebo dvě byste řasenku dostávali z tváří.
Jenže ono ne. Protože ten pláč ráno byl osvobozující. Byl totiž jedním z posledních pro něco, co stejně nikdy nemělo v plánu fungovat. Aniž byste se z toho každej druhej den sesypali, že.
Nebo to možná bylo taky proto, že nový den měl svý vlastní plány. Asi že jako jak dlouho vydržíte stát na vlastních, než se vším praštíte, schoulíte se do kouta, budete si objímat kolena a hledět do blba. Ono si totiž váš šéf usmyslel, že nově otevřený obchod zavře. Lidi už si zvykli, tak ať v tom maj pořádnej hokej, patří jim to! A vy musíte přemýšlet, co že vlastně budete dělat. Ono to mozek zaměstná natolik, že si na nějaký zhroucený pomalu ani nevzpomenete. Za něco to jídlo kupovat musíte. A ze ukončenýho vztahu toho moc neuvaříte, co?
Jenže když veškerý volný místa obsahují tak pitomý otázky. Co na ně jako napsat? Raděj to zavřete. Se přece nebudete nervovat ještě s blbě uspořádanýma webovkama. U dalších inzerátů se zastavíte. Jedna pozice vypadá fakt dobře, i ten plat je ucházející. No, kdyby nic, tak aspoň něco... Jenže pak čtete dál a dál a říkáte si, že buď jste onen příspěvek psali vy, s pořádnou dávkou alkoholu v krvi, nebo ta firma zákonitě musí do týdne zkrachovat. Tolik pravopisných chyb v jedný větě.... Raději zavíráte celej net. Pitomý inzeráty!
Budu detektiv. A hledám k sobě pana Watsona.
Někdo se hlásí dobrovolně? Přísahám, že se z týhle stupidní nálady dostanu. A bude to brzo. Cítím to v kostech. Protože ať je vám sebevíc špatně, vždycky se najde někdo, kdo vás rozesměje a vám je líp. Máma. Nebo bratr, který vás vyhazuje z pokoje, protože moc mluvíte a on je přece návštěva, takže on má právo víc mluvit, víc sníst a víc prostě všechno. A pak ho vidíte, jak se mu z toho všeho "víc" udělalo zle a on zelená a zelená. Nebo vás rozesměje člověk, kterýho znáte snad sto let. Nejspíš má v hlavě nějaký radar, který ho nabádá k tomu, že zrovna dneska je nejlepší se ozvat. Po roce. A vy vykládáte a vykládáte. A probíráte, proč máte rádi kafe a on ne. A smějete se. Protože smích pomáhá. A smějící se lidi taky.
Kvůli těmhle lidem se ani nemáte čas zhroutit. Oni vám ho nedají. Protože jim na vás záleží. Takže je úplně jedno, jak vás někdo urazí. Z čeho vás nařkne. Z čeho vás obviní. Protože vaši lidé ví, co je pravda a co je chodící lež.

Lux.

čtvrtek 22. května 2014

Romantické filmy? Drama? Mně stačí knihy.

Je to asi čtrnáct dní, co jsem dočetla Alianci.
Věděla jsem do čeho jdu. Že Beatrice zemře. A fakt jsem byla připravená. Ale znám se až moc dobře na to, abych ignorovala svůj vnitřní hlas, který pro jistotu žádal o kapesníky. Tak jsem si je před sebe položila. Pro všechny případy, že jo.
Blížila jsem se ke konci a začínala jsem být přesvědčena, že to s Tris prostě nemá šanci seknout. Dyť už toho zvládla tolik!
Chyba lávky, pochopitelně. Když přišly řádky popisující její myšlenky při umírání, držela jsem se. Zuby nehty, ale šlo to. A potom zemřela. Konec. Puf.
Mý rty byly snahou udržet v sobě nadávky rozkousané do krve. A moje oči byly jak oči upírů ze Stmívání, když ucítili Bellu. Já k tomu nepotřebovala nic čuchat, ani žádnou Bellu. Mě stačila Tris. Ale kurňa, že jsem měla velkou vůli!
Ha, já blbá. Nedocvaklo mi, že ten zbytek stránek je asi těžko popsaný děkováním Veronicy Roth, že. Ona tam ještě, jako třešničku na dortu, musela popsat pocity Čtyřky. Jasně, ono by ta kniha fakt bez toho asi nebyla úplně úplná, ale i tak. Nemusela to tam dávat. Ne, když přede mnou seděl můj muž, pobaveně sledoval, jak se nenápadně snažím setřít slzy a jak se potom změnil můj výraz od soustředění ke vzteku nad tím, že už jsem to ovládání jednoduše vzdala. Takže když došlo na čtení Tobiasových myšlenek (a přísahám, že jsem vedle svýho srdce měla ještě jedno. To jeho, které bylo zlomené!), už to nebyla slzička sem, slzička tam. Brečela jsem jak želva. Dejte mi na tu autorku kontakt! Tohle si za rámeček nedá a rozhodně to nebudou mou zapomenutou, a kdysi docela slušnou, angličtinou! Já vám říkám, ta to do měsíce přepíše a přidá k tomu omluvu, adresovanou přímo mě!
A pak jsem od toho upustila. A přeskakovala ty nejdojemnější odstavce. Což doslova znamenalo, že jsem přečetla první a poslední větu oné poslední kapitoly. A pak jsem tak zlehka sfoukla konec, týkající se situace po dvou letech po smrti Tris. A říkám vám, doteď mě vztek na Rothovou nepřešel. Ale taky mě nepřešel ani obdiv, který jsem k ní od zavření knihy cítila.
Ani jednou jsem nečetla příběh, kdy by hlavní hrdinka zemřela. Myslím tím, nějakou sérii. Protože do těch se Větrná hůrka nepočítá. A nikdy jsem nečetla knihu z více pohledů, napsaných tak úžasně, že jsem si při pohledu Tobiasovýma očima připadala jako chlap. Fakt. Dokonce jsem si i odskočila do koupelny, abych zkontrolovala, jestli mám jeho tetování na zádech. Neměla jsem. Škoda.
A od přítele jsem svý jednání na talíři měla dlouho. Haha. Nečetl. Neví. Já jo. A někteří z vás taky, ne?
Následující kniha, kterou jsem si otevřela, byla The Fault in Our Stars. Ne, že bych před tím tušila, o co jde. Jaký příběh popisuje. Jen ve filmu má hrát (respektive hraje) Shailene Woodley, představitelka Tris v Divergenci. A já se ráda mrknu na ostatní filmy, ve kterých herci, které jsem tam nebo tam viděla. Jenže to zatím s TFiOS není možné, co? Takže hurá na knižní předlohu.

Říkám vám, to jsem neměla dělat. Protože to znamenalo číst druhou knihu, která mě rozesmutní natolik, že začnu znovu brečet, i když jsem myslela, že ve mě další slzy nejsou. A nebudou další měsíc.
Byly.

Hazel je úžasná! Přemýšlet nad smrtí, i když prostě ví, že ji nic jiného nečeká, s takovou lehkostí! Úžasný. A Gus? Pohodář, kterého by snad každá holka chtěla mít vedle sebe. Jsem ráda, že tam bylo více rozhovorů, než myšlenek a hrozně dobře se mi to četlo. Trvalo mi to dva dny. A doteď mi  trvá svý dojmy zpracovat. Něco to ve mně zanechalo. A já se těším do kina. A asi se do TFiOS pustím znova.
Okay? Okay.

L.

středa 30. dubna 2014

Sale? Nope...

Moment, jen si uvařím do svýho krasnýho hrníčku, který jsem dostala k osmnáctinám od kamarádky, kafe a hned se vám budu věnovat!
Nemám v plánu psát nějaký zdlouhavý článek. Protože na to nemám čas. I když bych si ho nejspíše napsat měla. Kdyby mě náhodou večer muž měl v plánu upálit. I s tím ohyzdným keřem, co máme za domem. Dvě mouchy jednou ranou, ne?
Dnes jsem musela lítat po všech možných úřadech. Jedním z nich byla matrika, jelikož jsem potřebovala nahlásit, že někde bydlím a že pod mostem to fakt není.
Jenže k tomu byla potřeba přítomnost mého ctěného otce, na kterého jsem ještě teď nakrknutá kvůli dvěma toustovačům, co mi dal před dvěma týdny k narozeninám. Mimochodem, řekla jsem mu, že buď bych si přála nový iPod Shuffle nebo bychom mohli podniknout nějaký menší nákupy oblečení. A místo splnění přání své drahé dcerce dal toustovače, dva, které někde vyhrál, páč rohy těch krabic byly pokrčené. A jen tak pro info, my doma toustovač máme. Novej.
Takže mi jeho přítomnost dvakrát příjemná nebyla, no, každopádně jeho podpis jsem potřebovala. V našem městě, pod který, jak jsme oba předpokládali, obec, kde žije a kam jsem se chtěla přihlásit, spadá, nám řekli, že přece tahleta obec je samostatná jednotka a tak musíme jet tam. Super, další půl hodina navíc v trapným tichu. Máme si nachystat vlastenecký list, občanky a padesát korun. Já ani tu padesáti korunu neměla, takže bylo jasný, že bude cálovat taťulda.
Po vyplnění veškerých políček, podepsání se na tečkovanou linku, dvakrát, jsme byli propuštěni, ani korunu jsme nezaplatili. A já, férovost sama, jsem to paní, která byla fakt strašně prčovní, připomněla.
Odpovědí nám bylo, že o tom nic neví a ona že nikdy žádný prachy nevybírá. Ale všechno zjistí. A otec jí kdyžtak předá hotovost v hospodě. Ničemu se nedivím, jsme na vesnici, že. Pravda je, že jsem se trošku pousmála. Sem já odteď budu podle papírů a občanky patřit? No potěš koště.
Při odchodu jsem si u dveří všimla menšího stolečku a na něm seřazených pár knih. Říkám si, výprodej z místní knihovny?
A pak mé oči sklouzly na štítky přilepené na hřbetu knihy. Co výprodej. Místní knihovna v celé své kráse. Musela jsem pořídit foto. A při pomyšlení, že bydlet na takovém místě, kde maj knihovnu o všeho všudy dvaceti knihách, asi se rovnou začnu učit, jak uvázat správnou oprátku.
Díky bohu, že bydlím ve městě. A že tohle trvalé bydliště je trvalé jen na občance. Aspoň teď a snad to tak i zůstane. Věřím, že lidem, kteří tam žijí, je krásně. I otec vypadá spokojeně. A já jim to všem ze srdce přeji. Jen to asi není místo pro mně.

Lux.

sobota 26. dubna 2014

Filmové dny.

Včerejší večer i dnešní sobotu jsem totálně zabila. Teda aspoň podle mého dědy, který volal před chvílí, aby zjistil, jak dlouhé procházky jsme dneska v tom nádherným počasí učinili. Byl doslova zděšený a zklamaný, když jsem mu řekla, že jsme celý den strávili zavření doma.
Já ale zklamaná nejsem ani trochu.
Jsem barbar. Nepodporuji kina. Nepodporuji ani knihy.
První díl Povstalecké trilogie Divergence, kterou napsala úžasná Veronica Roth, jsem stáhla na netu. Stejně jako druhý díl a stejně jako stáhnu i ten třetí, až se objeví.
Nadšení, že se nemýlili lidé, kteří PT srovnávali s Hunger Games, bylo neuvěřitelný a já si tohle dílo fakt zamilovala.
A jo, opravdu jsem byla šíleně vytočená, když jsem se dozvěděla, že se film neplánuje dostat na plátna našich knih. Jen jsem ten vztek nedávala najevo. A nikde jsem se nevyjadřovala. Ale bylo by do breku, aniž by o tom někdo věděl, což je u mně naprosto normální. Asi se vyžívám v tom trpět sama.
Vztek po nějaké době vystřídalo další nadšení, jelikož Divergenci v českých kinech přece jen uvedou a to prvního května. Super! Bylo mi jasný, že jakkoliv velkej fanoušek jsem, tak do kina stejně nezajdu. Nebudu mít čas. Nebo prachy. Nebo nebudu mít s kým jít a nemůžu si pomoct, sama sedět v kině, to mi přijde jako bych na čele měla napsáno "Společenský vyvrhel". A to já nejsem. Fakt že ne. Takhle nějak to dopadlo i s Vampýrskou akademií. Kterou jsem neviděla doteď. A to jsem všechny díly četla asi pětkrát! Neměla bych být i pětkrát v kině?!
Pravidelně kontroluji přidaná videa na zkoukni to. Jen tak, preventivně, abych věděla, na co budu koukat večer až mě zase chytne amok z toho, že nám pořád nejde televize. Mimochodem, fakt už bych to mohla zařídit. Protože jediný, kdo si stěžuje jsem já a i tak s tím nic nedělám.
Málem jsem spadla z židle (hodně nepohodlný židle), když jsem si všimla videa s názvem Divergent s českými titulky. A ani ta kvalita nebyla špatná. Vlastně, byla výborná! A já, jak jsem již řekla, napsala, cokoliv chcete, jsem barbar a abych to slovo ještě podtrhla, tak jsem si video, celý film, pustila na svým iPhonu a bylo mi jedno, že pokud bych si počkala ještě hodinu, tak bych se mohla dívat v klidu na notebooku a nemhouřit oči, abych si pořádně prohlédla tváře herců. Ne, muselo to být hned. Já se tak bála, že mi Divergenci vymažou!
A páni, byla jsem fakt nadšená. Já nevím, jaké byly na film recenze, ani jestli jsou fanoušci spokojení. Já byla naprosto u vytržení. Shailene Woodley je sympatická herečka (a jo, podle mě fakt velká kočka) a Theo James taky celkem ušel. Dcera Lennyho Kravitze, který hrál Cinnu v Hunger Games, Zoe byla taky příjemná a já jsem tedy s hereckým výběěrem naprosto spokojená.A mimochodem, Kate Winslet? Super bombastický! Takže jo, rozhodně je to film, ke kterýmu se vrátím, stejně jako ke knihám. A hned jsem volala mamce, že se na něj společně musíme podívat. Milovala Twilight a HG má ráda už jen z mýho vyprávění ;)
No a dnes jsem konečně byla schopná dokoukat film Julie a Julia a jsem za to fakt ráda. S přestávkama na něj hledím už týden. Usnula jsem. Chystala večeři a pak zapomněla. Nebo se zaposlouchala do hudby. Nebo usnula. Zase. Miluju filmy podle knižních předloh, baví mě srovnávání a známí dost často říkají, že jsem naprostý blázen, když se mi film nelíbí, protože mění něco, co je v knize předem určený. A asi jo, jsem blázen. Dost často mi bývá fuk, jestli si první přečtu knihu nebo vidím film. A přiznávám se, tuhle knihu jsem ještě v rukách neměla. Napravím, slibuji. Amy Adams je skvělá herečka, která se hodí do ztřeštěných rolí a Meryl Streep, jak každý ví, zvládne zahrát naprosto fantasticky úplně všechno.
Ach jo, potřebovala bych další skvělý film, noc je ještě tak mladá!
Takže, otázka, Klub poslední naděje? Nějaké názory? Protože ten můj se tady nejspíše v nějakém příspěvku objeví. Jdu opět zírat do monitoru a ignorovat celý svět. Vlastně, teď v devět už jen celý byt.
Lux.